Motivace je základ každého úspěšného výcviku. Pes, který pracuje jen z povinnosti, dřív nebo později ztratí zájem a přestane spolupracovat. Naopak pes, pro kterého je odměna skutečně hodnotná, se učí rychleji, ochotněji a s viditelným nadšením. Jenže to, co funguje u jednoho plemene, může být u jiného úplně naprd. Zatímco ovčácká plemena jako border kolie nebo německý ovčák často poletí za tenisákem nebo frisbee, mnozí molossoidní psi, třeba bulmastif nebo mastino napoletano, na hračky reagují vlažně a mnohem víc je nadchne pochvala, drbání za ušima nebo kousek masa. Ještě než začnete řešit pomůcky a postupy, stojí za to podívat se, co váš pes skutečně považuje za odměnu. Praktický průvodce výcvikem psa, ze kterého můžete čerpat, ukazuje, že rozpoznání individuální motivace je prvním krokem k tomu, aby se z učení nestal boj.

Plemeno hraje roli, ale není to jediné kritérium. Důležitější než rodokmen je konkrétní jedinec a jeho povaha. Plachý pes, který se bojí hluku a rychlých pohybů, jen těžko ocení hlasitý povzbuzující pokřik nebo divokou hru s taháním. Naopak extrovertní, energický pes se nudí, když po něm chcete jen klidné sednutí a čekání na piškot. U teriérů se často vyplatí krátké, intenzivní bloky s jasným koncem, protože jejich pozornost rychle odbíhá. U pasteveckých plemen zase funguje zapojení mozku – hledání předmětů, překážkové dráhy, úkoly, které mají smysl. U loveckých plemen, jako je retrívr nebo ohař, bývá nejsilnější motivací aport a práce s pachem. Pokud těmto rozdílům porozumíte, přestanete zbytečně tlačit na pilu a začnete stavět na tom, co psa přirozeně baví.

Povaha se projevuje i v tom, jak pes reaguje na jídlo. Někteří psi jsou na pamlscích doslova závislí a udělají cokoli za kousek kuřecího. Jiní jsou vybíraví a během výcviku je jídlo spíš ruší než motivuje. V takovém případě je lepší vsadit na hru, sociální kontakt nebo možnost něco očichat a prozkoumat. Pes, který dostane odměnu ve formě chvilky volna a čmuchání, se toho naučí víc než ten, kterého nutíte do opakovaného cviku za suchý granulek. Je také dobré střídat odměny a nezůstávat jen u jedné. Pes, který dostává pořád stejnou odměnu, postupně otupí. Rozmanitost udržuje zájem a nutí psa přemýšlet, co přijde tentokrát.

Nakonec platí, že motivace se mění s věkem, zdravím a prostředím. Štěně bude reagovat na něco jiného než dospělý pes a senior zase na něco jiného než pes v nejlepších letech. Co fungovalo doma, nemusí fungovat venku mezi jinými psy. Sledujte svého psa, zkoušejte, upravujte a nebojte se přiznat, že první volba nebyla správná. Nejlepší motivace je ta, kterou pes skutečně chce, ne ta, která vypadá dobře v příručce.